Neděste se, nebudu zde psát o programování počítačů. I když – vlastně budu … Laik si pod pojmem počítač představí dnes nejčastěji laptop (notebook), stolní počítač nebo server. Ale existují tzv. jednočipové mikropočítače, tedy laicky řečeno počítače v jedné součástce. (Obyčejně má pár milimetrů krychlových a několik nožiček/vývodů – tak od šesti do padesáti…). Jsou to vlastně menší bratříčci těch velkých i těch největších – obrovských sálových počítačů z druhé poloviny minulého století. No a tyto jednočipové mikropočítače (anglicky microcontrollers, také u nás často mikrokontroléry, nesprávně mikroprocesory) jsou dnes alfou i omegou všech zařízení, pokud mají jen trochu víc inteligence, než klika u dveří. Proč to? Protože téměř všechno, co se donedávna řešilo složitými elektronickými zařízeními o mnoha stovkách nebo tisících součástek, lze dnes vyřešit jedničkami a nulami v mikropočítači a pár periferními součástkami. I ta klika u dveří je bude obsahovat – např. pokud si otevíráte tzv. chipem nebo kartou. Ve světě modelové železnice se s jednočipy (což je žargonové označení těchto mikropočítačů) nesetkáte jen u ryze analogového systému té úplně základní koncepce. Jakmile začnete pokukovat po digitalizaci, počítejte s tím, že jednočipů budete používat desítky až stovky, aniž byste o tom věděli. Jsou obsaženy v centrále, boosterech, ovládačích, lokomotivních dekodérech i v příslušenství. Naštěstí, 99% uživatelů je nikdy v životě programovat nemusí, prostě si je naprogramované koupí a ani o tom neví. Ti, kdo je vyrábí a programují, musí znát jejich vnitřní strukturu, použití jednotlivých vývodů a zejména mít možnost je programovat. Na to jsou speciální programátory a vývojové systémy. Některé jsou za pár stovek, jiné za desetitisíce korun či dolarů. Tyto systémy převádí původní projekt autora do jedniček a nul a ty se “vypálí” do paměti mikropočítače.
Na uživatele pak zůstává už jen minimum – nějaké prvotní nastavení – např. nastavení čísla lokomotivy nebo periferního zařízení, aby ho mezi dalšími mohl jednoznačně identifikovat. To se obvykle dělá bez speciálního software nebo přípravku zápisem tzv. CV (což není životopis, ale zkratka Configuration Variable – tedy konfigurační proměnná) do paměti dekodéru. Kromě identifikace se takto mohou nastavovat také další parametry, související např. s rychlostí, osvětlením, zvuky a pod. Pokud však nemáte dostatek zkušeností, znalostí nebo alespoň kvalitní popis proměnných pro daný dekodér, vyvarujte se experimentů. Obvykle to končí nefunkční lokomotivou, nebo příslušenstvím. I když ještě může pomoct reset, pokud funguje. Nejčastěji se nastavování CV dělá v případě lokomotivních dekodérů na tzv. programovací koleji. Je to kolej odpojená od zbytku kolejiště a umožňuje tím programovat pouze vybranou lokomotivu. Základní nastavení se dá programovat ovladačem, i když je to poněkud těžkopádné.
Pro modeláře, kteří programují častěji a více parametrů, se hodí zařízení navržené Jindrou Fučíkem, popis je zde a možnost objednání na eshopu Honzíkových vláčků. (Obrázek vlevo.) V tom případě žádný software nepotřebujete. (On už je nahraný uvnitř v čipu.) Velmi dobrým zdrojem informací o nastavování lokodekodérů jsou, jako obvykle, stránky Martina Pinty – Lokopin. Je zde uveden přehled základních i rozšiřujícících CV a všem jeho alespoň zevrubné přečtení doporučuji.
Pokud máme desítky programovatelných „objektů“ (lokomotiv, dekodérů příslušenství) je už nějaký software vhodnější. Umožňuje přehledné nastavení vlastností na obrazovce, uložení do dekodéru i do souboru (záloha pro případ nějakého selhání), doplnění poznámek i kopírování z jednoho dekodéru do jiného apod. Stejně jako u jiných typů programů, i zde si musíme zvolit mezi volně šiřitelným programem např. JMRI DecoderPro, nebo placený např. TrainProgrammer. Opět uvádím jen jako příklady, možností je více. I v tomto případě je vhodné zvolit si program používaný větší skupinou modelářů, lze tak využít soubory vytvořené kolegy, pokud je zveřejní. Diskusní fórum lze nalézt zde nebo zde. Na závěr ukázka rozhraní z TrainProgrammeru.
